Literární debuty mladých autorů bývají obvykle velmi zajímavé a jejich čtení malým dobrodružstvím. Možná právě stojíme u zrodu literárního génia, nebo se nám do rukou dostal jen další nevýrazný a nepříliš povedený kus. Ani jedno nemůžeme předem vyloučit… Prvotina Marka Přibila je zajímavým ohlasem na Kunderovu Nesmrtelnost.
Na podzim loňského roku vydalo pražské nakladatelství Torst prvotinu osmadvacetiletého Marka Přibila, čerstvého absolventa pražské Pedagogické fakulty. Nepříliš rozsáhlý román (nebo snad novela?) s názvem Pavouk je přesně tím literárním dobrodružstvím, které je radost podniknout.
I nezkušený čtenář rychle pochopí, že kniha, kterou právě drží v ruce, se od obvyklých románů psaných v er-formě s chronologicky řazeným dějem poněkud odlišuje a je v řadě ohledů neobvyklá. Jde vlastně o jakýsi román o románu na druhou – totiž román sám o sobě a o Kunderově Nesmrtelnosti. Je to hra, která se buď čtenáři zalíbí a doslova ho pohltí, nebo ho naopak neobvyklý a poněkud složitější způsob vyprávění odradí. Lhostejným ho však určitě nezanechá.
Zamotaná dějová pavučina se začíná spřádat hned na první straně a jak se později ukáže, jsou události z pražského nábřeží scénou klíčovou – jakýmsi středobodem celého románového dění. Současně se na této úvodní scéně začínají také odhalovat principy románové konstrukce, nebo lépe konstrukce této románové studie. Výraz studie či analýza (sám autor tato označení několikrát užívá) je opravdu na místě. Analýz je tu totiž hned několik – tak zaprvé analýza Kunderovy typologie náhod z Nesmrtelnosti a její následné „praktické“ aplikování na „skutečný život“ (pochopitelně, že jen ten románový), za druhé analýza dopadu úvodní situace na životy jejích aktérů, přihlížejících i jiných postav, se situací zdánlivě nesouvisejících, a v neposlední řadě analýza samotného románu-analýzy. Vypravěč si počíná jako vědec předkládající čtenáři výsledky i postup svého bádání o náhodách a kauzalitě. Taková je celá dikce románu: použit je autorský plurál, místo poetických slov odborné výrazy a konstrukce typické pro odborné práce.
Románová stavba je na jedné straně jasně odhalena, autor nezastírá, že vše je fikce (ačkoliv zastírá, že jde o fikci románovou, a stále navozuje představu odborné práce), na druhé straně je i přes to celkem složité postihnout všechny souvislosti. Přestože je román krátký a celý se odehrává jen ve dvou dnech, je bohatě zalidněn postavami, které se vynořují a zase zanořují podle toho, jak se jejich přítomnost v dané chvíli hodí vypravěčovým záměrům. Každá postava nějak souvisí s postavami jinými a nějak se vztahuje k úvodní scéně z pražského nábřeží. Všichni si vzájemně nechtěně nebo častěji nevědomky vstupují do životů a jak se ukáže v závěru knihy, někdy jsou to zásahy osudové. Postupně tedy vzniká složitě prokomponovaná síť více či méně přehledných vztahů a někdy až neuvěřitelných náhod, podmiňujících jedna druhou, které ve svém důsledku vedou k nečekaně drsnému rozuzlení. Kdo sledoval pozorně, pochopí, kdo ne, časem se dovtípí.
V románu je mnohokrát zmiňován Kundera a jeho Nesmrtelnost. Ne náhodou. Přibil záměrně píše svůj román jako jakýsi Kunderovský ohlas. To je kousek odvážný, řekla bych až husarský, který může nezkušenému autorovi lehko zlámat vaz. Zdá se ale, že Přibil situaci zvládl, ba přímo ovládl. Pavouk je hodně povedená kniha – možná místy trochu překombinovaná, ale rozhodně čtivá. Sečteno podtrženo – podniknout toto debutové dobrodružství stojí za to.
VERONIKA KREDBLOVÁ | Literární novinky