Debut osmadvacetiletého autora vyhlíží docela slibně, i když se nevyhne mnoha začátečnickým nešvarům, z nichž většina plyne z nezkušenosti a nejistoty. Přibil obojí maskuje okázale suverénní znalostí techniky, již čerpá převážně z Kundery, konkrétně z románu Nesmrtelnost.
Když pak rozvíjí účelově náhodně spletené osudy asi dvanácti postav ze současné Prahy, pomáhá si exkursy do teorie.
Kniha občas působí jako diplomová práce o Kunderově románu kombinovaná s vlastním pokusem o cosi podobného.
Nepíše-li přitom zrovna debutant o tom, jak vyprávět, ale vypráví, činí tak docela poutavě a s lehkostí nesporného talentu.
Popisuje osudy hrdinů, které jsou banální a osudové zároveň, umí je nahlédnout zevnitř i zvenčí a povětšinou je umně prolnout, daří se mu zachytit drobná nedorozumění, omyly, letmá setkání, která mohou ovlivnit průběh jednoho dne i zbytku života.
Kromě sklonu k neustálé reflexi svého psaní má už jen jednu chybu: neumí vystavět věrohodnou hlavní zápletku, takže zklamání z Pavouka je větší, než by si Přibil zasloužil. Obojí jde naštěstí snadno vylepšit, bude-li k tomu dostatek vůle a schopný editor.
PAVEL MANDYS | Týden
