FOTO: Torst

RECENZE: V pavučině náhod

PETRA KŘIVÁNKOVÁ | Host

pavouk
Prozaická prvotina mladého autora, čerstvého absolventa Univerzity Karlovy v Praze, je pečlivě konstruovaná, racionálně komponovaná literární puzzle, programově se hlásící ke způsobu psaní Milana Kundery.
(Text: Torst)

Prvotina Marka Přibila Pavouk, která letos vyšla v nakladatelství Torst, by se dala pokládat za lehkou variaci na kunderovský motiv. Přibil se inspiroval úvahou o principu náhody, kterou Kundera rozvíjí ve svém románu Nesmrtelnost.

Název Přibilovy novely má ilustrovat pavučinu utkanou z náhod, kterou splétá pavouk-život a do níž nemilosrdně chytá postavy příběhu.​

Základem Přibilovy novely je pak přesně přejatá Kunderova klasifikace. Schéma, na kterém je příběh vybudován, je převzato z jedné pasáže pátého dílu Nesmrtelnosti, kterou Přibil v Pavoukovi přímo cituje: „Takto jsou události synchronizovány. Vždycky, když se uděje něco na místě Z, uděje se také něco jiného na místech A, B, C, D, E.“​

Přibilem rozpracovaný systém náhod, který spojuje osudy lidí a nejrůznější děje na základě toho, že se odehrávají ve stejnou chvíli, je jedním z možných způsobů využití principu simultánnosti, oblíbeného uměleckého prostředku již od dob moderny a avantgardy. ​

Výchozím bodem textu nebo, chceme-li, středem pavučiny je prosincový den na pražském nábřeží. Píše se rok 2001, je čtvrtek, tři hodiny odpoledne a právě v té chvíli padá do Vltavy neznámá dívka. Hlavní postavy románu mají společné to, že právě v té chvíli jsou také náhodou na nábřeží a stanou se tak svědky této scény. To je základ sítě vztahů, jejíž vlákna před námi autor postupně rozplétá. Jednotlivé postavy se vzájemně setkávají, aniž by o tom většinou věděly. Dozvídá se to pouze čtenář díky záměru a vůli vypravěče. Vlastní příběh končí o 24 hodin později a na konci se znovu setkáváme s dívkou, která nám byla představena o den dřív na břehu Vltavy. V průběhu vyprávění se dovídáme, že dívka se jmenuje Tereza, víme už také, co vlastně dělala včera u řeky, a autor nám vysvětlí i motiv činu, ke kterému se Tereza v závěru rozhodne.

Za „postavu“ novely bychom mohli považovat i samotný Kunderův román Nesmrtelnost, který se tu fyzicky objevuje.

Petra Křivánková

Každá z hlavních postav na sebe navazuje postavy další, jejichž vzájemné vztahy jsou nám postupně odhalovány, tak trochu na způsob Zelenkových Knoflíkářů nebo Tarantinových Pulp Fiction — historky z podsvětí. Tak profesor estetiky, který na začátku vidí padat do řeky Terezu, je zároveň manželem paní Ivany, která je mu nevěrná s Ing. Krahujcem, který se pro změnu v závěru setkává s Terezou.

Za „postavu“ novely bychom mohli považovat i samotný Kunderův román Nesmrtelnost, který se tu fyzicky objevuje. Profesor ho má v aktovce právě v té chvíli, když v úvodní scéně sleduje Terezu, protože o knize dopoledne přednášel svým studentům na fakultě. Jeden z nich byl jeho výkladem natolik zaujat, že si knihu šel hned koupit a doporučil ji i jednomu svému známému, studentu scenáristiky, kterého náhodou potkal v obchodním domě. Student scenáristiky si Nesmrtelnost také koupí, a tak ji má v tašce právě v té chvíli, když se ve stanici metra setká s Terezou, se kterou pak stráví noc.

Asi žádný začínající autor se nevyhne tomu, že je mu sestavován jeho literární rodokmen. V případě Přibilově nemůžeme nezmínit Milana Kunderu. Zastavme se tedy u nejdůležitějších shodných rysů těchto dvou autorů.

Přibilova poetika, jak se nám představuje v Pavoukovi, je zcela v souladu s poetikou „směšných lásek“, kterou Kundera (mimo jiné) teoreticky reflektuje ve své knize Les Testaments trahis (Zrazené testamenty). Komika scénky, ve které se paní Ivana oddává milostným hrátkám s Ing. Krahujcem (s. 12), se blíží Kunderově interpretaci komiky ve scéně milování hlavního hrdiny s Frídou z Kafkova románu Zámek.

Zvláště na začátku příběhu nám Pavouk svým popisem Prahy, ozvláštňujícím všední šedivost velkoměsta, může připomenout Brno Jiřího Kratochvila, kde monstra čekají na své oběti ukryta na veřejných záchodcích. Ve zdařilé scéně v úvodu novely vrací profesoru estetiky ztracený klid a kuráž nečekané setkání s tajemnou dogou: „A tehdy spatřil psa. Dogu šedé barvy, jež seděla na lavičce. Seděla, jednu zadní nohu přehozenou přes druhou a přední tlapy opřeny o asfaltový chodník. Dogu výrazu klidného, ba i lhostejného“ (s. 11). Je škoda, že autor dál nerozvinul tento motiv, který se nám z textu vytrácí, a s onou záhadnou dogou, se kterou do příběhu vstupuje zázračno, se už v textu nesetkáme.

Závěr novely nás může překvapit svým tragickým vyhrocením, které ne zcela rezonuje s předchozím spíše hravým laděním příběhu. Přesto je text dobře vystavěný a vyváří jednotný celek, který čtenáři nabízí zajímavé čtení.

Petra Křivánková

​Autorovi nejlépe vyhovuje přítomný čas. O tom, že se cítí nejlépe pevně zakotven v přítomnosti, svědčí i způsob, jakým se mu daří vykreslit postavy příběhu. Z nich se zdají být nejpřesvědčivější ty, které se mu blíží svými charakteristikami. Nejdůvěryhodněji na nás působí postavy mladých mužů, kterým je něco přes dvacet a jejichž život se odehrává mezi fakultní posluchárnou a studentskými kolejemi, na kterých mohou dlouho do noci rozebírat filozofické problémy a své milostné pletky. K tomu patří klavírní koncerty od Šostakoviče, první verš z Eliotovy Pustiny, Kundera, Deleuze, dekonstrukce… Jednotlivé motivy však nejsou hlouběji zabudovány do celkové struktury příběhu a působí spíše jako jeho „intelektuální“ kulisy.

​Ocenit můžeme cit pro detailní popis, který nám věci a události každodenní skutečnosti podává jakoby proměněné pod zvětšovacími sklíčky mikroskopu. Jednoduché automatismy, které vídáme každý den, ale o kterých už vůbec nepřemýšlíme, jsou nám tu podrobným popisem podány v jejich nesamozřejmosti, a tedy jejich kouzelnosti, i když můžeme být občas vyrušeni méně plynulou větnou strukturou.

Původní článek

Drobné detaily provázejí celý příběh. Igelitový sáček, který poletuje po stanici metra právě ve chvíli, když se v ní setkává Tereza se studentem scenáristiky, nám připomene detail z filmu Americká krása, kde je použit v analogické situaci. I postava dívky s fotoaparátem, která trpělivě a bedlivě čeká na překvapivé drobnosti, jež vytrhují skutečnost z její obyčejnosti, si podává ruce s postavou ze zmíněného snímku. Je to ona, kdo zvěční Terezin pád do vody a stihne také z jedoucí tramvaje zaznamenat zmatenou labuť, která pobíhá po mostě. Tato vlastnost Přibilova psaní, které je schopné zachytit překvapivé a prchavé momenty, jež ozvláštňují naši všednost, se zdá být jedním z jeho nejzajímavějších aspektů a zároveň příslibem do budoucna.

Závěr novely nás může překvapit svým tragickým vyhrocením, které ne zcela rezonuje s předchozím spíše hravým laděním příběhu. Přesto je text dobře vystavěný a vyváří jednotný celek, který čtenáři nabízí zajímavé čtení. Přibilova variace je zahrána na důmyslně sestrojeném hracím strojku, jehož mechanika je však snad ke čtenářově škodě příliš lehce prohlédnutelná. Zdá se ale, že autor statečně hledá svůj osobitý výraz a přesvědčuje nás svou schopností zaznamenat „sotva viditelné stopy krásy“, které nám svět stále ještě nabízí. Můžeme se tedy těšit, že po snesitelně lehkém variování nám Přibil ve své příští skladbě více odhalí vlastní autorskou identitu.

PETRA KŘIVÁNKOVÁ | Host

Hodnocení čtenářů4 Hlasy
96
96