Vesměs předpokládáme, že autor chce, abychom knihu četli celou, v pořadí od začátku do konce. Co kdyby ale některé knihy bylo lépe číst napřeskáčku, či dokonce obráceně? Jako hra pro rozmazleného čtenáře? Provokace? Možná.
Kniha ta nicméně, pokud ji čteme od začátku do konce, stránku po stránce, je vcelku průměrná. Mluví a umně vykresluje naši dobu, úpadek evropské civilizace (nejen médií), a nalezneme v ní tolik myšlenkových klišé, že se na svém konci jeví jako klišé kniha celá. Když ale na chvilku připustíme, že autor s námi chce hrát hru na schovávanou, objevíme jinou knihu. Jakýsi manuál, jak číst druhou – příběhovou – část knihy.
Kniha začíná na konci příběhu, jakýmsi deus ex machina, který mluví o věčném návratu téhož, o konci „Boha“, vědy a potažmo všeho ostatního. Samozřejmě ústy Nietzscheovými:
„Co kdyby se jednoho dne nebo jedné noci vplížil do tvé nejosamělejší samoty nějaký démon a řekl ti: ‚Tento život, jak jej teď žiješ a jaks jej žil, budeš muset žít ještě jednou a ještě nespočetněkrát; a nebude v něm nic nového…‘“
Co když ale dohledáme další část citátu?
„…nýbrž musí se ti navracet každá bolest a každá rozkoš a každý nápad a vzdech a vše, co bylo ve tvém životě nevýslovně malé i velké, a všechno ve stejném pořadí a sledu – a také tento pavouk a toto měsíční světlo mezi stromy a také tento okamžik a já sám. Věčné přesýpací hodiny bytí se stále znovu obracejí – a ty s nimi, zrnko prachu!“
– Nevrhl by ses na zem, neskřípal zuby a neproklínal démona, jenž by takto mluvil?
Nebo jsi jednou zažil tak úžasný okamžik, v němž bys mu odpověděl: „Tys bůh a já nikdy neslyšel nic božštějšího!“…
Tento rozpor naznačí rytmus knihy, který začíná na prvních stránkách a pokračuje dál, přes poslední a zpátky na první. S touto mřížkou nacházíme perličky z tezaurů evropské vzdělanosti a umění od presokratiků až k soudobé filosofii, kinematografii, atonální hudbě. Jako perly nám je ale hází hlavní „záporná“ postava, ztracená a hledající, odsouzená k tomu být tím dál a zároveň níž, čím víc vidí do variací a klišé za oponou. Odsouzena k věčné prohře, nikoliv však ke konci a vykoupení. Na čtenáři je ponecháno, zda ty perličky bude chápat jako jiskřičky světla, nebo naopak naivní klišé, nad kterými lze nanejvýš pokrčit rameny. Příběhová složka knihy ke konci graduje, metasložka naopak utichá až do pověstného (wittgensteinovského) mlčení o věcech, o kterých se nedá mluvit; od osmé kapitoly se začnou natolik prolínat, až je vlastně nelze od sebe oddělit.
Meta-vysvětlení nám dává poslední část citátu Radostné vědy:
„Kdyby se tě ona myšlenka zmocnila, pak by proměnila tvé bytí a snad by tě i rozdrtila; nikdy neumlkající otázka: ‚Chceš to ještě jednou a ještě nespočetněkrát?‘ by ležela na tvém jednání jako největší zátěž! Neboť jak dobrým by ses musel sobě samému i životu stát, abys již po ničem netoužil víc než po tomto posledním věčném stvrzení a zpečetění?“
DANA LÉW | Goodreads
