Poslední román Marka Přibila se dostal na knihkupecké pulty teprve před několika málo týdny a literární experti už o něm hovoří v superlativech.
„V případě románu Svátosti sadistického Boha jde, domnívám se, bezpochyby o jednu z nejvýznamnějších knižních událostí tohoto roku. Jak z hlediska obsahu, tak propracované formy,“ nešetří chválou šéf katedry české literatury pražské pedagogické fakulty Ondřej Hník.
Stejně tak dramatik Milan Uhde vnímá Přibilovo dílo jako „přesvědčivé a původní pro přínosný autorský zorný úhel i pro jazykové vyjádření“. Uhde ve své krátké anotaci k románu mimo jiné napsal: „Nejsem prorok, ale tuším, že autora čeká výrazný ohlas.“ Nespletl se. Příběh současného novináře, kterého drtí existenciální pochybnosti o smyslu jeho práce, ale existenční okolnosti ho nutí v ní pokračovat, zaujal i scénáristu a režiséra Milana Cieslara. S autorem Svátostí sadistického Boha už jedná o sepsání scénáře. „O zfilmování té knížky mám eminentní zájem,“ nechal se slyšet Cieslar (na svém kontě má filmy jako Colette, Duše jako kaviár, Krev zmizelého či Der Lebensborn – Pramen života).
Při četbě Přibila si milovníci Umberta Eca nemohou nevzpomenout na poslední román italského filosofa Nulté číslo, který vyšel před dvěma lety. Přibilův Viktor i Ecův dr. Colonna jsou oba zběhlí novináři, kteří své profesi rozumějí, ale oba o ní ztratili iluze. Pohybují se ve světě klišé, komerce, politiků a kmotrů, kteří manipulují s informacemi, bez skrupulí s nimi obchodují, vydírají se navzájem a „hlídací psy demokracie“ k tomu jen pokrytecky využívají.
Přibilovi sice chybí Ecovo lehké pero, nadhled, smysl pro vícevrstevný vtip, hru se čtenářem a vášeň pro šokující spiklenecké teorie, nicméně i v jeho románu se střídá několik rovin, a to nejen dějových. Čtenář, který sleduje Viktorův sisyfovský boj s vydavatelem a nadřízenými, dostane svůj politický thriller. Viktorovy úvahy mu pak nabídnou společenskokritický, lehce filozofický přesah.
Oproti Ecovi je ale Přibil v něčem rozhodně napřed. Jako dlouholetý novinář totiž vychází z osobních zkušeností a frustrací. Takže i když hned v úvodu upozorňuje, že „postavy jsou smyšlené a dílo je fikcí, jakkoli se román odehrává zčásti v prostředí mně důvěrně známém“, klame tělem. Většina postav má své vzory a je vykreslena až děsivě reálně.
Režisér Cieslar to možná ani netuší, ale bude-li se poctivě držet dějové linie, nenatočí jen napínavý psychologický trhák, nýbrž i velmi aktuální dokument. A nám ostatním nezbývá, než se těšit, jaké filmové tváře dostanou zkorumpovaný vydavatel Žežulka, oportunistická šéfredaktorka Šlapáková, nedovzdělaný zástupce Horčička, hysterický komentátor Svědiroh, bahnitý editor Zoufal, škodolibá redaktorka Kohoutová či vyhořelý vedoucí, který v opilosti rozesílá vulgární maily svým kolegům.
MARTIN ZEMAN | Reflex
