Román Marka Přibila Svátosti sadistického Boha je detailní sondou do novinářského prostředí. A pokud někdo neví, jak to chodí v médiích, může být přinejmenším překvapen. Autor se totiž rozhodl čtenářům otevřít novinářský svět v celé jeho nahotě.
Román je psán v několika rovinách, které se různě kombinují, protínají a navzájem zesilují. Jde v podstatě o mozaiku, kterou si čtenář musí poskládat sám, a aby toho nebylo málo, román překypuje motivy, které dokreslují poselství knihy. Motivy, které nezaznívají naprázdno, ale najdou v knize opodstatnění. Přílišná snaha držet téma se ale někdy autorovi nevyplácí. A tak na úkor toho občas vypadají postavy nevěrohodně. Zkrátka intelektuální rovinu si autor drží i v dialozích, kdy jeho sdělení tak úplně nejdou do úst postavám, které se pak stávají pouze prostředníky toho, co chce spisovatel sdělit, a ztrácejí tak na autenticitě.
Ale vraťme se k ději. Hlavní příběh osmatřicetiletého redaktora týdeníku Expres Viktora je výpovědí o tom, jaká ta naše česká média v polistopadové době jsou. A jaká je ta doba obecně. Tady se ale autor možná až příliš zaměřil na to negativní. Na nekalé praktiky v mediálním světě, psaní na zakázku, zakázaná témata, úplatky, šikany, pletichaření. Téměř se čtenář musí ptát sám sebe, jestli to takhle v médiích chodí a jestli jsou média opravdu tak prohnilá, jak autor popisuje. Možná by stačilo obraz médií vykreslit spíše náznakově či na méně případech. Protože se jinak čtenář dostane do bodu, kdy má pocit, že podobnou pasáž už četl a román tak spadá do moralizování. Obraz toho, jak to chodí v médiích, spíše připomíná přednášku o tom, jak jsou novináři a jejich chlebodárci zkažení, což je škoda, protože autor umí vykreslit lidské povahy i bez toho. Dokladem toho je postava novináře Kučery, který jde za svou kariéru přes mrtvoly, a který je prototypem slizkého neduživého chlapa, co si ani neumí klasickou cestou najít ženskou, natož dosáhnout kvalitních výsledků v novinařině. Mistrně popsaná je také postava starého Vagenknechta, který pomyslně spojuje předrevoluční dobu s tou porevoluční. A v neposlední řadě je výrazná samozřejmě hlavní postava Viktora, který rychlé tempo vyprávění zpomaluje svými úvahami.
Dost možná je opakování již řečeného autorovým záměrem. Nebo se dá přinejmenším označit za jeden z hlavních motivů. Autor se v knize mimo jiné zabývá variacemi. Variace na dějiny, osudy i obyčejné události v lidském životě. „Nejen dějiny, nýbrž i lidské osudy se opakují. Ach ano, naším osudem jsou variace. Nic víc. Nic míň. Nic jiného,“ přemýšlí hlavní postava a opakování vidí i v otázce zla, kde podle něj nejde o zločiny kapitalismu, fašismu a komunismu, ale o variace zla. Dalšími tématy Svátostí sadistického Boha jsou právě ty, které nás v dnešní době obklopují, tedy klišé, paradoxy a nepřehledná politika. Kniha nutí k zamyšlení nad tím, v jakém světě vlastně žije. A nejde jen o český rybníček, ale i celosvětové dění, o věci, nad nimiž se kdekdo zamýšlí a kde koho napadne, jak to jen ten Bůh může donutit. Odtud poněkud morbidní název.
Hodnocení: Svátosti sadistického Boha jsou mozaikou o zákulisí novinařiny a zamyšlení nad nynější dobou. Přestože jde o kvalitní literaturu, příliš rozvyprávěných příběhů, odkazů a odboček mohou současného čtenáře zvyklého na vypravěčské tempo poněkud jiného ražení odradit.
ALŽBĚTA BUBLANOVÁ | e-kultura
